Kde vzít přirozenou autoritu?

Přirozená autorita je žádoucí stav většiny rodičů, kdy nás děti respektují jaksi „samy od sebe“, právě proto, že tou přirozenou autoritou disponujeme. Bohužel když přijde na lámání chleba, ne každá žena je schopná přirozenou autoritu použít.

Přirozenou autoritu by rádi měli taky všechny šéfky a šéfové, lídryně (fuj, to je ale strašlivé slovo) a lídři (tohle není o moc lepší). Prostě všichni, kdo vedou lidi a jsou odpovědní za výsledky jejich práce. 

Pro ty všechny je přirozená autorita něco jako “zlatý grál”.

Přirozená autorita se ale moc hodí i v obyčejném životě, když se potřebujeme postavit samy za sebe a obhájit svůj názor.

Nebo když něco potřebujeme a musíme si o to říct, jinak se to stane až naprší a uschne. Třeba v partnerském vztahu se tohle stává často. Neřeknu si a tak nemám.

Kde je zdroj přirozené autority?

Základním kamenem přirozené autority je autenticita neboli vnitřní pravdivost. Autentický člověk si na nic nehraje. Když něco prožívá, necítí potřebu to maskovat a kamuflovat. Dokáže jasně vyjádřit svoje pocity, názory a emoce. Nemusí je skrývat, ale ani přehrávat a zveličovat.

Tohle je bohužel přesně to, co v současné společnosti příliš nefrčí. Být autentická totiž vlastně znamená být sama sebou. Do morku kostí. A to není vždycky pěkný pohled.

Ano, máme tu spoustu trendů, které hlásají „buď sama sebou v tomhle našem oblečení“ a „jenom s naším úžasně přirozeným líčení budeš přirozeně krásná.“ Jenže to je všechno klam a podfuk. Důkazem toho jsou všechny přirozeně vyumělkované fotky, které každý den zaplavují internet. 

Do extrému barevně sladěné, dokonale oblečené a v přirozeném líčení, které jim zabralo minimálně půl hodiny se prezentují ženy, které se cítí být samy sebou.

Pravá realita nebývá vždycky barevně vyladěná ani přirozeně nalíčená. A přesně o tu realitu, která není tak krásná, aby se dobře vyjímala na fotkách, nám jde. O té tady mluvíme. To je autenticita, která v sobě nese pravdu. Na takovou autenticitu lidé totiž skutečně slyší. Ať jsou to děti nebo dospělí. 

Kdo v sobě má pramen přirozené autority? A kdo nemá?

Kdo si je vědomý svého opravdového já, ten se přirozeně pouhou svou přítomností dotýká pravdy druhých lidí. Jejich pravého nitra.

Každý člověk se může přestat přetvařovat sám před sebou a dotknout se své vnitřní pravdy. Přestat hrát role, které mu nejsou vlastní a najít si svou cestu v rolích, které hrát musí. 

Není to cesta pro každého. Ne každý člověk unese to, jaký ve skutečnosti je.

Aby ses přiblížila přirozené autoritě, stačí ale docela málo. Například pokud jen trochu můžeš, na nic si před svými dětmi nehraj. Dobře to poznají.

Na nic si nehraj ani před partnerem nebo svými kolegy (ať už jsou to podřízení nebo nadřízení). Hledej rovnováhu mezi tím, jak žít v pravdě vůči svému nitru a tím, co se od tebe ve vztahu nebo v práci očekává.

Kdo chce mít přirozenou autoritu, měl by znát sama sebe. Svoje možnosti a omezení, svoje silné a slabé stránky. Vědět, co mu dělá radost a uvědomovat si, co mu působí bolest. Znát svoje stará zranění a nezavírat oči před svou vnitřní temnotou (neboj, není to zas tak dramatické jak to zní a navíc ji má opravdu úplně každý).

A když si na něco přijdeš, není potřeba to hned všechno fotit, ukazovat na sociálních sítích a křičet “hele jak jsem pravdivá!”. Vůbec to není třeba nikomu ukazovat. Jen sama sobě. Protože to bývá ze všeho nejtěžší. Podívat se sama na sebe bez příkras. Podívat se do svého nitra bez závojů a růžových brýlí. A unést to.

Kdo tohle zvládne, ohromně se tím posílí. Pak už je nějaká přirozená autorita jenom třešnička na dortu 🙂