Moje dítě mě uhodilo! Co dělat?

Možná už se ti to už stalo. Tvoje dítě tě v záchvatu vzteku uhodilo pěstičkou a ty jsi zareagovala instinktivně a vrátila jsi mu to. Možná jsi ho plácla, možná mu dala facku.

Šok z toho, co se stalo, si pamatuješ doteď. 

Možná se ti to ještě nikdy nestalo, ale vůbec nevíš, jak bys v té situaci zareagovala. 

Zvládla bys to dobře? 

Jak na to, abys v tak náročné chvíli dokázala správně zareagovat? 

Zeptaly jsme se psycholožky Mgr. Radky Víchové. Napsala nám:

• jak situaci ideálně řešit;
• tipy jak se zklidnit a zvládnout největší emoce;
• příklady, jak s dítětem o celé situaci mluvit, aby se už neopakovala.

Co dělat, když mě moje dítě uhodí? 

Největší těžkostí je v tu chvíli náš vlastní a zcela přirozený rodičovský hněv a strach, když dítě takovou formou překročí hranice. Domnívám se, že zůstat v klidu, když nás dítě uhodí či dokonce zraní, je téměř nemožné. 

Bolest okamžitě posílá signál do té části mozku zodpovědné za reakci „útok – únik“ a z našeho dítěte se rázem stane jakoby „nepřítel“. Zlostně zareagujeme, začneme křičet nebo reagujeme i fyzicky a třeba také uhodíme. 

Ztratíme v tu chvíli odstup, náhled, rozum a dokonce nám přijde, že máme právo se zlobit.

Co tedy dělat, když vás dítě uhodí či zraní?

V tom daném vteřinovém okamžiku NIC. 

Cokoliv za takového stavu uděláme, nebude dobré ani pro jednoho z vás. Téměř s jistotou posílíme začarovaný kruh, představu, že bít se navzájem je normální.

Dítě se nejvíce učí nápodobou. Učí se zvládat své silné emoce, když i my:

• uznáme všechny své pocity a dokážeme je bezpečně dát najevo;
• nastavíme pevné a jasné hranice, které jsou dítěti srozumitelné;
• ovládneme naše vlastní emoce, abychom jednali s respektem.

Jak konkrétně můžeme reagovat?

Zhluboka se nadechneme a řekneme např. „Aaauu! To bolí! Teď potřebuju čas pro sebe. Promluvím si s tebou, až se uklidním.“

Odejdeme do jiné místnosti, například do koupelny a zavřeme za sebou dveře. U dítěte 4 roky a níže necháme dveře otevřené. 

V té chvíli nepomůže analyzovat, proč se to stalo, ale naší následnou reakcí máme velký vliv a moc zabránit podobným situacím, aby se neopakovaly. 

Potřebujeme ale nejdřív zvládnout své vlastní emoce. Teprve potom s nimi můžeme pomoci i dítěti. Můžeme si opláchnout obličej, napít se studené vody, napočítat do deseti, zhluboka dýchat apod. 

Žádný trest nám v tu chvíli nepomůže

Dítě má teď velký problém zvládnout svoje emoce a naše schopnost zůstat klidná bude zásadním faktorem, aby se to naučilo.

Aby chtělo umět zvládat svůj hněv, jako to umí máma.

Co dál?

Po několika minutách můžeme z místnosti vyjít ven a klidně přistoupit k dítěti. Ideálně výškově na jeho úroveň, abychom se mu mohly dívat přímo z očí do očí, ale v bezpečné vzdálenosti, aby se uhození případně nezopakovalo.

Můžeme říct například: „Hodně mně to bolelo. Vím, že jsi byl/a rozčilený/a, ale já ti nedovolím ubližovat mi. Lidé se nebijí.“

Pokud nás dítě ještě nedokáže vnímat, protože je stále silně zaplaveno emocemi, pokračujeme v trpělivém naslouchání. Poskytneme mu pocit bezpečí tim, že mu dáme najevo porozumění. 

Mluvime co nejklidnějším hlasem, popisně a srozumitelně. „Čteme“ neverbální chování dítěte. Pokud dítě potřebuje, můžeme se k němu přiblížit a nabídnout tělesný kontakt, dotek, objetí.

Když se dítě dostatečně zklidní, můžeme pokračovat s nastavením pravidel do budoucna.

Jak můžeme například nastavit hranice

„Ještě si potřebujeme promluvit o něčem důležitém.” Ukážeme na místo, kam nás dítě uhodilo. “Pořád mě to bolí, rozumím, proč jsi byl/a naštvaný. Můžeš se vztekat, jak chceš. Ale v žádném případě tě nenechám mi ubližovat. Lidé se nebijí. Vztek je v pořádku. Ale lidé se nebijí.”

Potom se dítěte zeptáme: „Co můžeš udělat příště, když budeš mít vztek?“

Necháme dítě vymýšlet nápady, co by mohlo udělat, jak by mohlo vztek ventilovat. Pokud neví, můžeme mu nabídnout způsoby, jak zacházíme s vlastním hněvem my.

Zakřičet, zadupat si nohama, bouchnout do polštáře, do boxovacího pytle, zafunět, zavrčet jako pes aj.

Starší děti mohou použít, co děláme my jako rodiče (pokud to ale opravdu tak děláme). Například počítat do deseti a přitom zhluboka dýchat, nebo se odejít uklidnit do jiné místnosti.

Když mě uhodí puberťák 

U dospívajících je tato forma řešení problému zcela neakceptovatelná. Pokud se v rodině vyskytne, pravděpodobně ukazuje na dlouhodobě narušené vzájemné vztahy. 

Narušenými vztahy v rodině se zabývá rodinná terapie, která spočívá ve spolupráci terapeuta a více členů rodiny. 

Příkladem rodinné terapie při řešení násilí v rodině, je tzv. systemický přístup. Rodina a vnitřní vztahy jsou zde vnímány jako celek, chování jednotlivce má vliv na funkci celku. Členové rodiny spolu s terapeuty uvažují o problému v širokém kontextu okolností, využívají různých pohledů na věc, zkoumají důsledky problému pro členy rodiny a řeší, jak se vztahy mezi členy odvíjejí.

Terapeutických přístupů a způsobů, které mohou výskyt násilí v rodině úspěšně vyřešit, je mnoho. Stejně tak existuje i mnoho rodinných terapeutek a terapeutů, které můžete v případě potřeby kontaktovat.