Je normální křičet na děti?

Je to drsné, ale při výchově svých dětí jsme občas úplně namydlené.

Hlavně když se nám připletou do cesty emoce.

Víc než polovina žen křičí na svoje děti každý týden.

Každá devátá žena dokonce každý den.

Ženy křik na děti vnímají nejčastěji jako způsob, jak vyřešit jejich nežádoucí chování. Podle našeho průzkumu to tak dělá 71% žen.

Polovina žen selhává

Každá druhá žena křik na děti vnímá jako své osobní selhání.

V dotazníku to uvedlo 54% dotázaných.

Ženy křik na děti používají také jako způsob, jak upoutat pozornost (44%), způsob, jak si ulevit (36%) nebo trest pro dítě (13%).

Jako další důvody, proč křičí na děti, ženy uváděly bezmoc, nezvládnutí situace, stres, strach, vyjádření hranice a v jednom případě i komunikaci v rámci velkého domu.

Vyplývá to z dotazníkového šetření, které jsme uspořádaly na podzim tohoto roku.

Jmenovalo se “Jsem normální, když ne/křičím na děti?” a jeho cílem bylo zjistit, jak často ženy křičí na svoje děti, jaké k tomu mají důvody a jak téma křiku na děti vnímají.

Dotazník vyplnilo 54 žen ve věku 30 – 44 let převážně s vysokoškolským a středoškolským vzděláním. Není to mnoho, ale základní tendence z výsledků vysledovat lze.

Proč ženy na své děti křičí?

Jako nejčastější důvod ženy uvádějí svoji únavu (63%).

Častým důvodem je také stres (61%) a neposlušnost dětí (57%).

13% žen si také uvědomuje, že křik spouští jejich špatná nálada.

Jak je vidět, důvody, proč ženy křičí na děti, často s dětmi ani nesouvisí. Souvisí s námi, jejich maminkami. 

Když jsme unavené a ve stresu, nevyspalé a nestíháme, máme s dětmi mnohem méně trpělivosti, než když se cítíme fyzicky i psychicky v pohodě.

Psychická pohoda je totiž absolutní základ pro úspěšné řešení jakékoli náročné situace. Zvládání výchovných výzev nevyjímaje.

Pokud křičíš na děti tak ano, jsi normální. 

Políčko “na děti nekřičím” nezaškrtla v našem dotazníku ani jedna žena!

Většina žen se občas neudrží a na děti křičí, ale víc než polovinu to potom mrzí. Není se čemu divit. Každá máma má ráda svoje děti a chce pro ně to nejlepší (pokud už není tak daleko za hranou, že se na děti permanentně zlobí nebo je přímo nesnáší – pak už je na místě vyhledat odbornou psychologickou pomoc). 

Svým dětem nechceme ubližovat. Nechceme v nich vzbuzovat strach a rády bychom s nimi měly hezký vztah, naplněný láskou a důvěrou. V tom nám ale křik nepomůže.

Některé ženy se proto rády ujišťují v tom, že křičet na děti je v pořádku. Protože svou situaci nedokážou změnit. Aby se nemusely cítit špatně. Je to taková snaha získat “omluvenku” pro své chování. Pokud mezi ně patříš, uvědom si, jak se cítíš, když někdo křičí na tebe. 

Je ti to příjemné? Máš z toho dobrý pocit? Cítíš se v bezpečí?

Ani jedno z toho. Naopak se ti vyplavují stresové hormony, cítíš se ohrožená a buď potřebuješ utéct nebo zaůtočit zpátky. Prostě to není situace, která by přispívala k dobrému vztahu mezi tebou a tvým dítětem. Někde v hloubi duše to možná cítíš.

Neboj se, i to je normální.

Možná se cítíš bezmocná. 

Zkoušíš dělat věci dobře, stokrát sis slíbila, že už na děti křičet nebudeš, ale prostě s tím nejde přestat.

Víme dobře o čem mluvíme. Samy máme děti a políčko “na děti nekřičím” taky nemůžeme zaškrtnout. Protože na ně občas křičíme.

A taky se potom cítíme mizerně, protože víme, že to takhle nechceme.

Moc dobře víme, co za naším křikem stojí.

Křičíme, když nemáme dostatek energie na zvládnutí situace tak, abychom ji vyřešily v klidu.

Křičíme, když už nemáme trpělivost a sílu, protože jsme unavené, nevyspalé, přetažené a ve stresu z toho, jak nestíháme (odchody do školky, školy, nákupy, svačiny, úkoly, domácí úklid, do toho se snažit pracovat… klidně si sem dosaď to svoje).

Na druhou stranu ale víme, že všechno špatné se dá změnit k lepšímu. Alespoň my se o to snažíme. A tak víme, že stačí udělat první krok.

Shrnuly jsme pro tebe to, co pomáhá nám. 

Věříme, že ti to pomůže taky.

Všechno najdeš v článku Desatero pro máminu pohodu.