3 pasti, které z mámy udělají služku

Začíná to dobrými úmysly. Čerstvé maminky se po narození prvního miminka snaží dělat všechno co nejlépe. Starají se o drobečka jak to jen jde a tak mu samozřejmě i vaří, perou a udržují domácnost v čistotě. Chtějí mít všechno co nejblíž ideálu, který si nosí v hlavě.

První past aneb „beze mne si neporadí“

Jenže po pár letech může sklapnout první past. Malé děti kolem dvou až tří let jsou přirozeně zvyklé, že jim máma pomáhá, takže to celkem logicky i vyžadují. Jenže maminkovský úkol je v tu chvíli začít ustupovat stranou a nechat je zvládnout některé výzvy samostatně. Jsou to drobnosti, jako třeba obléct si ponožky, zapnout bundu, uklidit hračky.

Jenže dětem se někdy nechce. Některým se nechce častěji. A tak se domáhají svého domnělého práva na máminu službu. Například ráno, když se odchází do školky a dětem se nechce vstávat, oblékat, česat, umývat a dělat všechny nepopulární ranní rituály. 

A co na to máma? Většinou v tu chvíli hlídá čas a vidí, jak ranní shon nabírá zpoždění. K tomu je možná unavená a nevyspalá. A v duchu už úplně vidí učitelku, jak dělá oči na pozdní příchozí. A tak jde a navlékne ty ponožky, zapne ty mikiny a bundičky a učeše vlásky. K tomu u snídaně podá všem vodu. …”fuj mamí to je studený!” …tak uvaří kakao a vůbec všechno připraví tak, aby byla spokojenost a ráno proběhlo co nejjednodušeji. Jako obvykle.

Když se to nasčítá, sklapne první past.

Spočívá v tom, že máma dětem ve věku kolem dvou až tří let nezačne říkat “poraď si sám”. Že je nenechá čelit drobným, bezpečným výzvám, které rozvíjejí jejich samostatnost a soběstačnost.

Nebo to “poraď si sám” sice řekne, ale nevydrží dětskou snahu dosáhnout svého pláčem, křikem, zdržováním a dalšími nástroji, které děti používají, aby doma dosáhly svého.

(O tom, jak se máma může posílit, aby to zvládla, si kdyžtak napíšeme někdy příště.)

Takhle to pokračuje den co den a děti začnou pomalu chodit do školy. Mezi tím doma vidí, že máma doma uklízí (většinou i po nich), vaří a myje nádobí, pere a žehlí prádlo.

Teď si možná říkáš, kde je táta. 

V některých rodinách už tou dobou táta bohužel není. Ale i v těch, kde táta je, se často v těchto domácích činnostech prostě neangažuje, nebo se zapojuje jenom minimálně.

Někde to mají takhle nastaveno od začátku a jinde k tomu sklouznou, když se žena stane mámou a na mateřské se stará o celou domácnost, protože to tak nějak patří k péči o miminko. A manžel přece chodí do práce, že ano.  

Druhá past aneb „doma dělám všechno sama“

Tohle je druhá skrytá past. Plíživé převzetí domácích povinností, ze kterého se nejde jednoduše vyvléknout. 

Ženy si všimnou, že jsou v téhle pasti až po několika letech, kdy si všimnou, že děti už jsou přece dost velké, tak proč si po sobě neuklízí? Proč se vlastně ještě nezapojily do domácích prací? A jak to, že je všechno na mně a muž doma nedělá nic? Vždyť už přece taky vydělávám a chodím do práce.

V tu chvíli se žena většinou vzbouří. Doma udělá čoro moro. Sprdne muže na tři doby, že jí nepomáhá. Začne sekýrovat děti, aby začaly něco dělat.

Jenže… jaksi se nic moc nezmění. 

Děti i muž někdy začnou na chvíli doma “pomáhat”, ale postupně se pomaloučku všechno vrátí do starých kolejí. 

Nebo rovnou nezačnou. Jen se ušklíbnou, že máma zase vyvádí a pokračují v zajetých kolejích, protože z minulosti to znají: máma je unavená, tak chvíli křičí, ale pak ji to přejde a zase začne fungovat jako obvykle. Takže žádný stres, že ano.

V tu chvíli má žena na výběr. Může zatnout zuby, říct si, že její máma to přece měla stejně a smířit se se svým nepříznivý životním údělem. To je třetí skrytá past.

Třetí past aneb „moje máma to dělala stejně“

Tahle past by se mohla jmenovat “moje máma to dělala stejně”. 

Když jsme byly malé, bylo dost běžné, že mámy chodily do práce a měly na starosti celou domácnost. Jenže doba se mění. A proto ženy už nechtějí mít dva až tři úvazky (práci, domácnost a péči o děti), zatímco mužům zbývá práce, budování kariéry a čas na koníčky.

Protože to není fér.

Jenže když s tím něco nezačneme dělat, nic se nezmění.

Těm vzorcům totiž nepodléháš jen ty, ale pravděpodobně i tvůj muž, který doma viděl, že máma doma všechno obstará, zatímco táta chodí do práce a to je všechno. 

Někteří muži navíc vyrostli bez táty a tak jsou prostě zvyklí, že máma (žena) doma všechno zařídí. Nikdy to nezažili jinak.

Jak se osvobodit od nekonečného domácího posluhování?

V první řadě je potřeba si uvědomit a poctivě přiznat, jak jsi na tom. Máš na krku úplně všechno? Nebo se muž zapojuje, ale mnohem méně než bys potřebovala? Jsou děti zvyklé na kompletní “mama hotel”, kde nemusí hnout prstem?

Přichází nejdůležitější otázka:
Chceš to tak mít i nadále?

Pokud ne, čti dál. Každá situace se dá změnit, jen je potřeba začít.

Udělej si jasno – tady je návod jak na to:

Pomůže ti, když si všechno sepíšeš. Pomůže ti to vidět situaci trochu z jiného úhlu a možná objevíš souvislosti, které ti doteď unikaly.

Vezmi si papír a tužku. Papír rozděl na tři sloupce. Do prvního napiš všechny rodinné práce, které se u vás doma vyskytují. Do druhého sloupce si napiš, kdo je teď má na starosti. Do třetího sloupce si napiš, kdo ještě by je mohl převzít. Možná dokonce zjistíš, že doma nejsi tak úplně na všechno sama, jen pro samou únavu nevidíš tu pomoc, které se ti dostává.

Až budeš mít hotovo, získáš dobrou představu jak jsi na tom. Uvidíš, kdo už s něčím pomáhá, kdo další by se mohl zapojit a jaké práce jsou jednoduché na předání dalším členům domácnosti.

Pozor na slovo “pomoc”

Když žena mluví o tom, že by jí manžel a děti měli v domácnosti pomáhat, nepřímo tím dává najevo, že domácí práce jsou její výsostný obor, do kterého ostatní vstupují jen proto, aby jí s ním (na nějakou chvíli) pomohli.

Oproti tomu když začneš o domácích pracích mluvit jako o společné povinnosti, bude mnohem jednodušší ostatní zapojit. Ale pozor, aby se ti to podařilo, musíš to tak skutečně vnímat. A proto…

Jak o tom přemýšlíš, takové to je

Když máš před sebou domácí chaos a pořád dokola tě napadají věty jako “tady je bordel”, “to je hrůza”, “nikdo mi nepomáhá” nebo “jsem na to sama”, dostáváš se tím do kolotoče uvažování ženy, která je přesvědčená, že všechno je jenom na ní a jinak to být nemůže.

Proto je důležité pozměnit způsob, jakým o situaci uvažuješ. Když začneš domácí práce bytostně považovat za společnou povinnost, získáš jiný úhel pohledu a ten tě postupně přivede k jinému, novému přístupu k celé situaci.

Tady je pro představu několik různých proměn, ke kterým došly mé klientky z individuálního koučinku během posledního roku:

úleva od poznání, že opravdu nejsem na všechno sama – domácí práce je společná a i když není hotová, není to můj problém, ale problém nás všech

pochopení, že jsem si to vlastně vytvořila sama tím, že jsem potřebovala mít všechno přesně podle svého

uvědomění, že jsem se snažila naplňovat ideál “dobré mámy”, která chodí do práce na plný úvazek aby přinesla domů peníze, zvládne se sama postarat o celou domácnost, učí se s dětmi, každý den se jim věnuje a zároveň vypadá za všech okolností dobře a má spoustu energie. Když to shrnu, kam se hrabe Superman.

dělala jsem to, co dělala moje máma, když jsem byla malá a přítel dělal to, co jeho táta dělá doteď. Tak jsem doma řekla, že nejsem moje máma a chci to jinak. Přítel koukal, ale nakonec se zapojil. Sice to není 100%, ale mnohem lepší než bylo.

Co dělat, když to nejde

Začít pomalu. Po kapičkách. Velké změny, které zahrnují i vnitřní proměnu, neproběhnou za den, za týden ani za měsíc. Někdy ani za rok.

Začni tím, že budeš pozorovat, co se ti nelíbí. Hledej proč to tak je. Je to důležité proto, aby tvoje požadavky na ostatní členy rodiny byly jasné a srozumitelné. Abys měla jasno v tom, co a proč vnímáš uvnitř a co tím pádem chceš po ostatních.

Přestaň obviňovat členy rodiny a svoji minulost. Místo toho se zaměř na to, co konkrétně po nich chceš. Co se má stát, aby to bylo lepší. Zpočátku zase opravdu stačí jen drobnosti.

Postupně můžeš jemně začít předávat jednotlivé povinnosti na vybrané členy domácnosti. I v jemnosti je síla, pokud ji podpoříš svým silným rozhodnutím změnit zaběhnutý chod tak, abys měla víc životního prostoru a aby to rozdělení bylo fér.

Trpělivost tě zbaví nekonečného domácího posluhování

Proto je hodně důležité se trpělivostí obrnit.

Pokud to dokážeš, snaž se být při předávání jednotlivých povinností co nejvíc důsledná. 

Nejedna žena se takhle vrátila do pozice domácí služky se slovy “počkej, já to radši udělám sama.” 

A proto: jak se jednou rozhodneš pro změnu, zůstaň na nové cestě a když z ní na chvíli sejdeš – třeba ze zvyku – zase se na ni vrať hned, jak si to uvědomíš.

Co můžeš teď udělat

Rozhodni se jak začneš a udělej první krok. Všechno si sepiš podle návodu v tomto článku. Možná zjistíš, že jsi na tom lépe, než sis sama myslela 🙂

Jestli se Ti článek líbil, udělá mi radost, když pošleš odkaz kamarádce nebo ho budeš sdílet na facebooku.